První písemná zmínka o existenci Doudleb se váže k roku 981...

Původ názvu obce

Název obce pochází od slovanského kmene Doudlebů či Dudlebů, který měl přijít na území Čech někdy v pátém až šestém století našeho letopočtu společně s ostatními slovanskými kmeny. Kmen Doudlebů je stejně záhadný jako jeho samotný název. První řádky o Doudlebech pocházejí z pera arabského historika a cestovatele Al Más-udího (956) ve tvaru „Dúlába". Stejnojmenná lidská společenstva žila také v Korutanech, Panonii a na ukrajinské Volyni. Lid, který vystřídal ustupující Kelty na germánsko-slovanském pomezí, má dodnes nejasné kořeny. Buď se jedná o složený tvar ze slovanského „duda" – píšťala a „liabas" – tenký, tedy člověk tenký, hubený jako píšťala. Druhá verze nabízí složeninu západogermánského „Deudo" – lid, kmen, území a „laifts" – zbytek, pozůstalost, což by znamenalo zděděné území. I když většina názorů zastává slovanský původ názvu Doudlebů, jeví se jako přijatelnější původ jména z germánštiny, neboť zdejší kraj zdědili po upadající keltské civilizaci.
Někdy v pátém až šestém století se z oblasti při ruských řekách Styru a Bugu vydali Doudlebové na pochod Evropou, tlačeni výbojným a kočovným kmenem Avarů. Téměř v pustém území si na ostrohu řeky Malše založili opevněné hradiště. Všechny archeologické nálezy z Doudleb ovšem pocházejí až z 10. století.

Hradiště

První písemná zmínka o existenci Doudleb se váže k roku 981 a pochází od nejstaršího českého kronikáře Kosmy, který ovšem svou kroniku sepsal na začátku 12. století. Kosmas se zmiňuje o smrti mocného knížete Slavníka (otce sv. Vojtěcha) a za meze na jižní straně jeho panství pokládá Chýnov, Doudleby a Netolice. Kronikář všechna tři uvedená místa nazývá latinským výrazem „města", což v tehdejším významu znamenalo opevněná místa, protože města na našem území tehdy ještě neexistovala. Většina současných historiků se přiklání k názoru, že slavníkovské území nebylo tak rozsáhlé, jak popisuje Kosmas, ale že hradiště, které v Doudlebech v 10. století stálo, patřilo od počátku českým knížatům z rodu Přemyslovců a sídlili zde přemyslovští správci. To však nic nemění na významu Doudleb jako starobylého správního střediska jihu Čech.
Podle archeologických výzkumů bylo hradiště dřevěná stavba, rozměrů asi 60 x 200 metrů. Rozkládalo se na lichoběžníkovitém vršku, na území dnešního kostela, fary, části hřbitova a farního pozemku. Z východní strany chránily hradiště dva pásy příčných hradeb. Za vnějším východním valem, jehož pozůstatky jsou stále patrné, následovalo lichoběžníkovité předhradí. Ze strany západní chránily hrad tři valy a prostor mezi nimi bývá označován jako podhradí. Z jihu a severu obtékala hradiště řeka Malše a přístup k hradu bránily strmé stráně. Přes řeku Malši byly také dva brody. Jeden v místě dnešního mostu, druhý v protějším záhybu řeky. V prostorách bývalého hradiště nebyl dosud udělán podrobnější archeologický průzkum. Bedřich Dubský odhalil v roce 1940 pozůstatky zahloubeného obydlí v prostoru za nynější hřbitovní kostnicí. Nálezy esovitých náušnic při archeologickém výzkumu z devadesátých let 20. století u základů jižní zdi kostelní budovy svědčí o existenci raně středověkého pohřebiště.
V nejstarších dobách vedla přes Doudleby do Rakouska obchodní stezka, která se nazývala freistadtská (cáhlovská), po níž se dováželo i vyváželo nejrůznější zboží. Jiná stezka – vitorazská, spojovala Doudlebsko s Vitorazskem, krajem na pomezí Čech a Rakouska.
Doudleby byly od 10. století střediskem kraje, tedy i sídlem tehdejšího státního úředníka. První dochovaná písemná zpráva o jeho existenci pochází až z roku 1175. Připomíná přemyslovského správce Kochana z Doudleb, který se stal svědkem obdarování kláštera v Plasích knížetem Soběslavem. O čtyři roky později, roku 1179, je zmiňován Pillunga, který byl přítomen v Chebu, když kníže Bedřich ohraničoval českou zemi proti Bavorům a Rakousům. Se stejným Pillungou se lze setkat ještě v roce 1186. V roce 1268 stvrzuje Přemysl Otakar II. vyšehradskému proboštovi Petrovi starobylé výsady a daruje mu mimo jiné soudní pokuty v krajích Prácheň, Bozen, Pecka a Doudleby. Ale to je poslední zmínka o Doudlebech jako správním středisku okolního kraje. Se založením blízkého města Českých Budějovic upadla rychle sláva Doudleb tak, že ani ne třicet let po vydání této listiny se již nacházely v soukromém držení. Ujal se jich po jižních Čechách rod mohutně rozvětvený – rod Doudlebských z Doudleb, původně z Cipína.

Rod Doudlebských z Doudleb

Rodným sídlem tohoto rodu byla nepatrná vesnice poblíž Krumlova na území fary Slavkov.
Zakladatelem rodu byl Čeněk, který se do roku 1291 psal výhradně z Cipína, od té doby buď z Cipína nebo z Doudleb. Byl rytířem a jako takový stál věrně ve službách Rožmberků. Jeho manželka se jmenovala Česlava a dala mu několik synů. Rod se tak postupně rozvětvoval po okolí.
Pozoruhodným členem rodu byl Petr Svatomír, který užíval predikát z Hůrky a býval ve službách krále Václava IV. Proto byl často od krále i od Pražanů nazývám „panošem královským". Prameny se o něm zmiňují v roce 1400, kdy byl přičiněním krále Václava smířen se svým sousedem Jindřichem z Rožmberka. Roku 1410 vlastnil dům v Praze. Doudleby dostal pod svou správu v roce 1423, společně s Hůrkou a Strážkovicemi. Brzy poté bezdětný zemřel.
Poslední a snad i nejvýznamnější osobou z rodu Doudlebských, které obec patřila, byl Petr Doudlebský z Doudleb. Proslavil se mimo jiné i skrze své skrblictví. Protože byl při penězích, půjčoval šlechticům a rozmnožoval svůj majetek. Jako statečný bojovník se účastnil v roce 1533 bojů proti Turkům, což mu vyneslo žold 43 kop 12 grošů míšeňských. I on věrně sloužil pánům z Růže, stal se hejtmanem a později dokonce regentem všech rožmberských statků. Zemřel v Českém Krumlově roku 1550. Místem jeho posledního odpočinku je podle zachovaného náhrobku pravděpodobně kostel ve Střížově. Protože byl svobodný, odkázal polovinu svého majetku pánům Vilémovi a Petru Vokovi, druhou polovinu svým strýcům Divišovi a Frydrichovi. Doudleby ale nepatřily Petrovi až do jeho smrti. Již v roce 1522 prodal svoji část vsi a ves Straňany Václavu Metelskému z Feldorfu. Petr Doudlebský nebyl posledním členem rodu, poslední potomci žili na Táborsku a Sedlčansku (Nadějkov, Chyška, Petrovice) a vymřeli v 19. století.
Doudlebští z Doudleb nosili ve znaku poprsí muže tasícího meč, později i poprsí muže s kápí na hlavě, případně někdy jen hlavu. Erb tohoto rytířského rodu je od devadesátých letech 20. století používán jako znak obce Doudleby.

Daublebští ze Sternecku

Prvním spolehlivě doloženým členem toho rodu byl Jiřík, uváděný s příjmením Doudlebský či Ziegler, který zemřel v roce 1591 v Českých Budějovicích. Jeho předkové měli pocházet z Doudleb, případný příbuzenský poměr k rodu Doudlebských z Doudleb se však nepodařilo doložit. Příjmení Doudlebský se postupně zkomolilo na „Daublebský" a ani potomci od tohoto příjmení neustoupili. Jiříkův syn Kašpar Doudlebský přešel do stavu měšťanského a stal se primasem v Českých Budějovicích. Za svou věrnost císaři během stavovského povstání byl v roce 1620 obdařen erbem a právem psát se ze Sternecku.

Příslušníci této významné patricijské rodiny zastávali v letech 1567-1815 přední městské úřady a vícekrát zasáhli do dějin města. V 18. století se rod rozdělil na českobudějovickou, pražskou, moravskou a korutanskou větev. Potomci českobudějovické větve žijí dodnes v Českých Budějovicích. Nejznámějším příslušníkem rodu byl Maxmilián z korutanské větve, hrdina bitvy u Visu z roku 1866 který se stal v roce 1883 vrchním velitelem rakousko-uherského námořnictva. Jeho přímým potomkem je i bývalý rakouský velvyslanec v České republice Klas Daublebsky. Ten se mimo jiné zúčastnil slavnostního otevření opraveného Čapkova mostu v naší obci v roce 2003. 

Čapkův most nad Malší

Doudleby byly vždy sužovány přívaly velké vody, která znemožňovala přebrodit se s hospodářskými vozy na druhý břeh. Všichni rolníci z Doudleb měli své pozemky za řekou a spojení mezi Doudleby a Straňany zajišťovala dřevěná lávka v místech pod dnešním mostem, kterou podepíraly tři zděné pilíře. Jestliže povodeň či „dřenice" (ledové kry plující na jaře po řece) lávku odnesly, nebyl přechod vůbec možný. Stavba mostu byla však finančně nákladnou záležitostí, proto byl v roce 1905 založen „mostní spolek". Sdružoval většinu občanů z Doudleb a Straňan, kteří platili pravidelné finanční příspěvky na postavení mostu přes řeku Malši. Jeho předsedou byl František Miroslav Čapek z Českých Budějovic, místopředsedou rolník Josef Burda z Doudleb č. p. 10.

F. M. Čapek byl poštovní úředník a později inspektor. Narodil se 27.1.1873 v Lišově. Původním povoláním učitel, který působil také v sousedním Střížově, kde roku 1894 objevil kamennou křtitelnici, v které byl dle pověsti křtěn Jan Žižka. Zasloužil se také o vybudování pomníku rychtáři Janu Kubatovi u Zbudova. Dne 28. října 1918 zachytil jako první telefonickou zprávu o samostatnosti Československa a symbolicky shodil rakouský znak z průčelí poštovního úřadu v Českých Budějovicích. V roce 1919 byl jmenován českobudějovickým archivářem. Zabýval se historií, napsal mnoho novinových článků i knih. Často dojížděl do svého letního bytu v Doudlebech v domě č. 49 nad kopcovitým pozemkem, kde stávala obecní cihelna. Tento pozemek Čapek koupil a dodnes se nazývá celý kopec Čapák. Již v roce 1906 byl jmenován čestným občanem obce. Zemřel 27. února 1946.

Díky svému vlivu získal F. M. Čapek pro stavbu mostu krajskou, zemskou i státní finanční podporu. Stavba byla zadána firmě Jindřich Bubla a začalo se s ní 20. března 1928. Dne 25. srpna 1929 se konala v Doudlebech velká slavnost k otevření nového mostu, který byl nazván podle toho, který se o něj nejvíce zasloužil - Čapkův most. Na věčnou upomínku je na mostě upevněna pamětní bronzová deska.

Kostel sv. Vincence

První písemná zmínka o existenci kostela doudlebského pochází z roku 1143, kdy prameny dokládají, že v Doudlebech existovala fara. Původní budova byla patrně dřevěná. Nejstarší gotická část nynějšího chrámu je dnešní sakristie a kněžiště, jež pocházejí ze 14. století. Sakristie i presbytář mají gotické křížové klenby, ve stěnách kněžiště se na pravé straně zachoval gotický sanktuář z konce 15. století (místo pro uchování svátosti oltářní) a vlevo gotické sedile (výklenek ve stěně, určený k sezení a opatřený lavičkou). V sakristii byly v roce 1903 objeveny a odkryty starobylé fresky, které představují Narození Páně a další výjevy z života Krista a Panny Marie a pocházejí z doby okolo roku 1350. Chrámová loď byla přistavena na konci 15. století. Její dnešní plochostropá podoba pochází z let 1708-1709, kdy byla podle návrhu architekta Pavla Bayera a za finanční podpory knížete Adama Františka ze Schwarzenberku provedena také stavba věže. Bayerovým stavebním polírem byl Petr de Maggi.

Dnešní podoba kostelních oltářů i dalších obrazů a soch je barokní a pochází převážně z první čtvrtiny 18. století. K jeho nejvzácnějším památkám patří obraz Panny Marie (Doudlebské madony). Kopie obrazu se nachází na hlavním oltáři, kam byl přenesen v roce 1702. Levý boční oltář je zasvěcen sv. Boží rodině a byl dokončen v roce 1716. Hlavní obraz na něm představuje sv. Vincence. Pravý boční oltář z roku 1720 je zasvěcen sv. Barboře. Hlavní obraz na něm představuje tuto světici jako patronku šťastné smrti, nad ním visí obraz sv. Anny. V chrámě je křtitelnice z červeného mramoru, kterou kostelu daroval stavitel Pavel Ignác Bayer roku 1709. V levém koutě kostela je ve zdi zasazeno několik náhrobních kamenů, které dříve kryly kostelní krypty. Z dřívějšího vybavení chrámu se dochovalo šest velkých obrazů z roku 1494, jež dnes se nalézají v Alšově jihočeské galerii na Hluboké nad Vltavou.

V roce 1989 vznikl uprostřed presbytáře nový oltář, aby mohl být podle nařízení druhého vatikánského koncilu kněz při sloužení mše obrácen čelem k lidem. K jeho postavení bylo využito kamenných dílů bývalé oltářní mřížky, jež předtím oddělovala kostelní loď od kněžiště.

Na věži visí velký zvon pořízený roku 1876 v německém Bochumu ve váze 600 kg a malý zvonek „umíráček". Na jižní straně chrámové lodi se nalézají sluneční hodiny s postavou P. Marie, dnes již velmi zašlé. Dnešní věžní hodiny jsou na věži od roku 1964, kdy byly odkoupeny od Krajského ústavu národního zdraví České Budějovice a opraveny v závodě Elektročas Praha, podle přání Vojtěcha Sovy ze Straňan, který na jejich koupi odkázal své celoživotní úspory.

Madona Doudlebská

Obraz P. Marie je malován na lipové desce 112 cm dlouhé a 84 cm vysoké. V levém dolejším rohu je postava klečícího donátora s orační páskou a nápisem: „Ora pro nob sca dei genitrix"( v českém překladu:„ Oroduj za nás svatá Boží Rodičko). O původu tohoto obrazu není žádná zaručená listinná zpráva. Podle legendy, kterou poznamenal i třeboňský archivář Petr Světecký, pochází obraz už z doby Slavníkovců.

Současní znalci umění se domnívají, že obraz pochází z let 1435-40 a byl namalován neznámým pražským mistrem. Obraz byl v roce 1904 na světové výstavě ve Vídni, kde budil veliký obdiv a byl také restaurován. Přitom bylo zjištěno, že na druhé straně lipové desky se nalézá obraz další, který představuje Narození Páně" Obraz byl odříznut a také restaurován. Oba obrazy byly asi původně součástí oltářní archy (rozkládacího oltáře), jaké byly dříve v kostelech zvykem. V současné době jsou oba obrazy propůjčeny Národní galerii v Praze. Na oltáři je dnes věrná a zdařilá kopie.

Obraz se těšil zvláštní úctě. V době baroka k němu o poutích směřovala četná procesí z okolí i poutníci z Rakous. Na důkaz vděčnosti byl ověnčen mnoha dary ze zlata, stříbra, šňůrami perel a byla na něm připevněna stříbrná korunka. Po čase bylo skvostů tolik, že byly ukládány do truhly. Rostoucí bohatství lákalo mnohé nenechavce a tak proběhla série krádeží v letech 1698, 1704, 1723,1754 a 1784. Úpadek Doudleb jako poutního místa způsobily zákazy poutí v době císaře Josefa II v osmdesátých letech 18. století. Kostel se však ještě dlouho potom stával zastávkou poutníků jdoucích do Římova. Dosud se za hlavním oltářem uchovávají berle, které tu prý zanechal uzdravený invalida. Ještě v první polovině dvacátého století se zde konaly hojně navštěvované poutě na Černou neděli, Svatodušní pondělí a svátku Narození Panny Marie (8. září).

Pověst

Mnoho vody uběhlo korytem Malše od dob, kdy těžce onemocněl doudlebský plebán Ambrož Sylvány. Ulehl do postele, ovšem žádný lék mu nedokázal vrátit zdraví, poklad nejcennější. Poslední nadějí se mu stala podobizna Madony ve zdejším kostele. Bezvládný kněz požádal o přenesení svatého obrazu do své komory, aby se za vroucích proseb před tváří Panny Marie uzdravil.

Zatím co on pln naděje očividně pookřál, hledaly zástupy věřících marně obraz své patronky v místech, kde na oltáři zel zdobný rám prázdnotou. Boží Matce se stýskalo po zástupech potřebných, a tak projevila své přání. Jednoho jasného rána vstal kněz z postele, aby zjistil proč se tvář Madony tak leskne. Nebyla to rosa, ale po tváři jí stékaly slzy. Setřel svým rouchem slzy, ale pláč neustával. I pochopil její stesk a nechal vrátit obraz na oltář, kam odvěků patřil.